FRANTIŠKA PLAMÍNKOVÁ

Plamínek ve jménu a plamen v duši

Vzdělávání dětí má naději a optimismus. Je pravda, že hodně povolání v sobě nese i poslání, některá více, některá méně, ale v případě učitelů a učitelek o tom nepochybujeme. V umu, dovednostech a znalostech dětí vidíme lepší budoucnost. Nějak podobně vnímala učitelské řemeslo i Františka Plamínková. Takže už od dětství a od své školní docházky si přála jednou stanout na stupínku. Nikoliv však v pozici zkoušeného, ale zkoušejícího. Po žákovských chvilkách před tabulí se vydala studovat do Prahy a úspěšně vystoupala schody Státního učitelského ústavu.

Františka Plamínková

Zkouška učitelské oddanosti ovšem měla teprve přijít. Probíhala druhá polovina 19. století a Františka žila v Rakousko-Uhersku. Společenské i státní zvyklosti a nastavení byly daleko vzdáleny dnešní podobě společnosti. Pro ženy učitelky platilo ve školství pravidlo celibátu. Nařízení, které z dnešního úhlu pohledu nelze pochopit, stavělo Františku před těžkou volbu. Mladá žena byla zasnoubena a musela volit mezi manželstvím nebo pokračováním v kariéře pedagožky.

Postupně či souběžně učila na školách v Táboře, Soběslavi či Praze. Zároveň ale narůstá její angažovanost v občanských spolcích a politice. V Pražském spolku učitelek otevřela pro ni nejpalčivější otázku učitelského celibátu. Byla spoluzakladatelkou Ženského klubu českého a po několik let patřila k jeho nejužšímu vedení. Iniciovala vznik Výboru pro volební právo žen. V roce 1912 podporovala zvolení první poslankyně zemského sněmu Boženy Vikové Kunětické. Společenské aktivity Františky Plamínkové došly naplnění v nově vzniklé republice. Už v roce 1918 Československo zrušilo celibát učitelek a v roce 1920 bylo i její zásluhou v ústavě nového státu uvedeno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně na stejné úrovni jako muži a náleží jim volební právo.

Láska tedy prohrála, ale společnost se opět trošku zlepšila na své nekonečné vývojové cestě.

I nadále Františka bojovala za práva žen a úspěch nového státu. V roce 1938 napsala dopis přímo Hitlerovi, citujeme: „Jako poctivá demokratka považuji za svou lidskou povinnost napsati Vám, pane říšský kancléři, protože jsem pevně přesvědčena, že i proti vojenské převaze pravda zvítězí… “. Po okupaci se česká vlastenkyně a feministka dočkala perzekucí, výslechů a nakonec i popravy během Heydrichiády. Dva týdny po úspěšném boji parašutistů byla zatčena a bez výslechu nebo soudu popravena. Ale uprostřed ohně už snad plamínek nemůže zhasnout…